Portál pro zodpovědné majitele psů

BLOG


blog

Vladimír Franz: Psi jsou jednou z mých inspirací

vloženo: 17.2.2018, autor: Marie Trauškeová

Skladatel a výtvarník Vladimír Franz sdílí aktuálně svůj život se dvěma sympatickými kříženci Milanem a Tomíkem. Psi jej provázejí takřka všude a pronikli i do jeho děl.

Byli psi součástí vašeho života už v mládí?

V dětství jsem pejska měl, ale krátce, protože brzy umřel. Další pejskové se objevili až tak kolem mé čtyřicítky, a to aniž bych si to nějak plánoval.

Jak se k vám tedy dostali ti další?

Ten první se jmenoval Ondra. K němu jsem přišel náhodou, byl jsem na jakémsi děsivém koncertu v Českých Budějovicích a pak jsem zašel k jednomu známému, který měl takovou staročeskou hospodu poblíž Budějovic. Kdosi tam přinesl pejsky, s nimiž jsem si hrál, a když jsem se navnadil, zase je odnesl. Můj známý se mě pak ptal, jestli bych nechtěl psa, načež otevřel dveře a tam bylo asi tříměsíční štěně – hned vyběhlo, skočilo mi do klína, snědlo mi oběd a pak se mnou v klidu odjelo domů. To byl tedy Ondra, nesmírně inteligentní pes, který se mnou absolvoval veškeré chození do školy, takže měl devět semestrů vysoké. Na Řípu ho kardinál Coppa krmil moravskými vrabci. V Telči zase seděl na klíně Francu Nerovi, který ho krmil sušenkami. Pan prezident Havel říkal, když se tehdy blížila volba dalšího prezidenta, že by možná takový vzdělaný pes byl daleko lepší než kdokoli jiný. Také se mnou „nahrál“ asi sto inscenací. Takže to byl skutečně maximálně inteligentní pes. Před dvěma lety se ve svých šestnácti letech bohužel odebral na věčnost.

A pořídil jste si tedy jeho nástupce…

Že bychom tehdy toužili po dalším psu, se nedalo rozhodně říci. Dostihla nás ale zpráva, že se okolo chalupy našich známých na Kutnohorsku potuluje asi roční pes. Běhal tam celý podzim, a když se blížila zima a mrazy, skončil ve stodole, kam se mu nosilo jídlo. Vzhledem k tomu, že měl na sobě asi tři chlupy a zima byla na spadnutí, jsme si ho vzali. Byl neuvěřitelně zbídačený. Byla to kostra, zahmyzená, s různými záněty, tak jsme ho museli doslova rekonstruovat, což trvalo poměrně dlouho. Doufali jsme, že jej někomu věnujeme, ale nakonec nám zůstal. To je náš Milan.

Jakou má povahu oproti Ondrovi?

Milan je úplně jiný druh psa. Je to takový ťulda. Ondra měl rád hrabání myšáků, což Milana vůbec nezajímá. Ondra miloval vodu, zatímco Milana voda odpuzuje. Zato když je na nějakém pozemku, musí hned najít jeho hranice a není spokojený, dokud nenajde díru v plotě. Ne proto, aby utekl, ale byl znal možnost a míru vlastní svobody.

A co druhý pejsek Tomík?

Když se tedy odebral Ondra na věčnost, zbyl Milan a my jsme se domnívali, že mu v klidu dosloužíme. No a pak někdo v Čáslavi vyhodil z auta u Lidlu dvouměsíční štěně. Tehdy mě mělo varovat, že to štěně už ve dvou měsících tahalo dvoumetrový slamník. Jeho hyperaktivita byla obludná a trnuli jsme, co z něj vyroste. Byla malá bílá chlupatá kulička a my netušili, zda z něj nebude třeba čuvač, což by vzhledem ke skutečnosti, že nežiji na venkově a mám nejrůznější pracovní povinnosti, bylo víc než fatální. Jelikož jsem měl pocit, že nezažil pravou mateřskou lásku, jsem ho svěřil svému kamarádovi na Chodsku, který má velkou vlčačku a ta o něj měsíc pečovala. Bohužel pak vběhl pod auto, které mu přejelo zadní nohu. Naštěstí ne kosti, ale šlachy a svaly, takže to byla „zábava“ na šest neděl. A pak byly další vzruchy – třeba třikrát přehlodal kabel od internetu, na procházkách si zase vždycky našel nějakého psa, se kterým by lítal tři dny a nebyl k odchycení a tak podobně. To je Tomík.

Věnoval jste se s nimi někdy výcviku?

Byl jsem s Tomíkem na cvičení a tam dělal všechny úkony naprosto brilantně a napoprvé, ale do života si to nějak nepřenesl. (smích) Nejspíš roste pro šibenici.

Co jim dovolíte a co naopak nesmí?

Když potkáme nějakého psa, který běhá na volno, a moji jsou na vodítku, tak je raději pustím a oni se očuchají a skamarádí. Nechci riskovat, že by se sápali i na psy, se kterými si ještě před chvílí hráli. Taky nemám rád, když Tomík přinese na uvítanou moji botu, kterou si pak třeba začne někde hlodat. Spát v posteli mají psi zakázáno, ale rádi si tam jako správní psi v nestřeženém okamžiku vlezou.

Dostali se k vám víceméně náhodou. Do jaké míry splňují vaši představu o vlastním psovi?

Ondra nasadil laťku hodně vysoko. Když byl malý, tak jsem mu v podstatě skoro nic neříkal. Chodili jsme na fakultu na Staré Město a dokud jsem neměl Milana, vůbec jsem neznal, co znamená vodítko. Zvládal všechny základní pokyny, jako je sedni, lehni, vpřed, chodníček a další. Také uměl další kousky, které brilantně využíval ve svůj prospěch, zejména když jsme byli v nějaké restauraci, tak si vyčíhl stůl, kde seděli třeba tři lidé, sedl si na čtvrtou volnou židli a zasvěceně koukal, ale nedělal to nijak úporně, nežebral. Těm lidem to ale za deset minut bylo trapné, že s nimi sedí pes a nic před sebou nemá. Všude také hned věděl, kde je kuchyně a znal se s kuchaři. Tohle od Milana čekat nemůžu, on je taková panenka zasněná.

Vladimír Franz

se narodil 25. května 1959 v Praze. Je to český hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog, příležitostný publicista, básník a dramatik. Od počátku 80. let skládá scénickou hudbu, za niž získal řadu významných ocenění, věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU a od roku 2016 na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2012 se stal kandidátem do voleb na úřad prezidenta České republiky.

Celý článek naleznete v novém čísle časopisu Psí kusy.


FOTKY K ČLÁNKUReagovat Poslat odkaz e-mailem

V diskuzi je hlavních reakcí: 0 Celkem reakcí: 0 Diskutujících čtenářů: 0

Nejnovější články

Nejčtenější články

Všechny články