Portál pro zodpovědné majitele psů

V minulém díle jsme řešili otázku, jakého psa si pořídit a odkud. Ale i když už máte svého vysněného psa vybraného, měly by vás napadat další otázky, které byste si měli zodpovědět ještě před příchodem chlupatého přírůstku do rodiny.

Na začátku si musíme položit otázku – jak přemýšlejí psi? Nejprve si uvědomme, že k nám přijde tvoreček, který má jiné přemýšlení i vnímání, než je to naše lidské. Polidšťování psů vede k jejich nepochopení. A z toho plynou jen problémy. Pokud chcete získat skvělého parťáka do života a svému psu poskytnout šťastný život, je potřeba nezapomínat na rozdíly mezi lidmi a psy. Štěňata a také psi, kteří ještě neměli šanci pochopit naše lidská pravidla, chtějí prozkoumat vše, co vidí. Všechno jsou pro ně hračky vhodné ke žvýkání. Nevidí žádný rozdíl mezi luxusními lodičkami a starým vyřazeným škrpálem. Nechápou, že noha od starožitného křesla je něco víc než klacek. Psi se učí na základě klasického a operantního podmiňování (poučení se z následků), nechápou složitější souvislosti jako lidé. Takže psi rozhodně nevymýšlejí záludnosti, jak se nám pomstít či nám uškodit. Dělají jen to, co jim přináší nějaký prospěch, a to, co jsme je naučili. Velmi důležitým faktem je, že pes je smečkové zvíře – tedy velmi sociální tvor. Samota pro něj není přirozená.

Pes je sociální tvor

Je pochopitelné, že pes musí trávit nějaký čas o samotě, je však potřeba jej to naučit. A vše by mělo být v rozumné míře. Kdo nemá na psa čas, nechť si ho vůbec nepořizuje! Pes není náplast na naši samotu. Není v pořádku pořídit si psa a chtít, aby trávil denně deset či více hodin o samotě jen proto, aby nás měl kdo vítat, až se po dlouhém pracovním dni vrátíme domů. Je možné, že natrefíme na psa, který si i na takový život zdánlivě bez problémů zvykne, však i lidé dokážou žít v hrozných podmínkách, když nemají na výběr. Pes by měl být součástí rodiny. Nelze se mu věnovat, jen když zbývá čas.

Jak na samotu?

A teď zpátky k navykání na samotu. Pokud jsme si vzali štěňátko, představme si jeho dosavadní život. Celý den bylo obklopeno sourozenci, se kterými si hrálo. Jeho psí máma mu byla oporou a vzorem a dávala mu pocit bezpečí. Pak tam byl chovatel a další lidé, kteří mu věnovali spoustu pozornosti. Vytrhnout štěňátko z tohoto světa a chtít po něm, aby najednou trávilo několik hodin o samotě, hraničí s týráním. Samotě je potřeba pejska učit velmi pozvolna. Pes musí nabýt dojmu, že se pokaždé vrátíte a není třeba se samoty bát. Štěně, které doposud pocit osamění nezažilo, totiž může propadat panice, že jej všichni opustili a už nikdy se nevrátí. Nemůžeme čekat, že nějak pochopí, že je to jen na pár hodin a pak budete zase spolu. Proto od prvních dní musíme psa pozvolna zvykat, že lidé mu nebudou vždy nablízku, ale zároveň se nemusí ničeho obávat, protože se mu vždycky zase vrátí. Pes, který má hrůzu z odloučení, může být sám sobě nebezpečný. Existuje termín separační úzkost a to je skutečná psychická porucha, pramenící z toho, že pes nebyl dostatečně pozvolna navykán na samotu. Pes se separační úzkostí je schopen si vykusovat chlupy na těle, rozdrápat si tlapky do krve, vylámat zuby o klec, ve které je zavřený, a tak dále. Často svoji úzkost dává najevo i hlasitým projevem, a tak problémy se sousedy na sebe nenechají dlouho čekat. Ostatně sousedské vztahy může narušit i hlasitý nudící se pes. Ten však naštěstí není nebezpečný sám sobě, jen věcem v jeho okolí.

Ohrádka je praktická věc

Všemu dosud popsanému se dá předejít. Stačí si udělat dopředu plán, jak svého nového pejska samotě přivykneme. Většina lidí si na příchod štěněte bere dovolenou nebo využívá čas prázdnin, kdy nemusí do školy. A je to tak správně. Ovšem nenechme se unést roztomilostí té chlupaté kuličky, i když chápu, že se štěňátkem chce nový majitel trávit co nejvíce času. Ale pokud to tak nelze praktikovat po celý psíkův život, je potřeba od začátku trénovat samotu. První den začneme tím, že psa ponecháme chviličku o samotě, a budeme pouze ve vedlejším pokoji. Tak, aby nás slyšel. Velmi vhodné je vymezit psovi místo, kde bude trávit čas, když vy budete pryč. Taková štěněcí ohrádka je více než praktická. Ochrání váš nábytek a další věci před ničením a co víc, pes se ani nenaučí tyhle pro nás důležité věci ničit. To je do budoucna velmi užitečné. V ohrádce bude mít štěně dostatek psích hraček na kousání, cupování a trhání. Ale řeč je o navykání na samotu. Bez ohrazeného místa se pes samotě učit nezačne. Kdykoliv bude chtít, bude nás následovat. Pocit, že někde zůstal sám a nemůže za námi, i když nás slyší a ví, že jsme nablízku, nezažije. Ohrádky nebo i prostorné klece se není třeba bát, pes nemá naše lidské asociace a rozhodně mu mříže nebudou připomínat vězení. Samozřejmě tam nemůžeme psa nechávat zavřeného celé dny. Pes není morče. Pro náš lepší pocit je možné pořídit ohrádku nebo domeček látkový. Ale pravdou je, že kovová ohrádka nebo klec je jistota, že se malý chlupáč nedokáže prokousat či proškrábat ven. Většina chovatelů navíc štěněcí ohrádku používá, a tak pes už umí v uzavřeném prostoru být. Prožil tam velkou část svého dosavadního života, i když zatím vždy ve společnosti mámy nebo sourozenců.

Malé krůčky vedou k cíli

Ve výchově psa všechno souvisí se vším a když si uděláte dopředu plán, uvidíte, jak vám to vše do sebe krásně zapadne. Když psa po příchodu do nového domova bude čekat ohrádka, ve které najde deku a hračku načichlou vůní mámy a sourozenců, něco dobrého k snědku a spoustu dalších hraček, prostor si zamiluje. Nejprve bude mít v dohledu i naši společnost a nebude se tam cítit sám. Dříve či později se však od něj budeme muset vzdálit. Kdo by chtěl cokoliv ve výchově psa uspěchat, dělá velikou chybu. Když půjdeme po opravdu malinkých krůčcích, dojdeme k cíli nakonec rychleji, to mi věřte. A tady přichází na řadu už zmíněný plán navykání na samotu. Pejsek se cítí dobře v prostoru, který jsme mu vyhradili, ale zatím tam má i naši společnost, jsme v ohrádce s ním a nebo těsně u ní.

Na štěkání nikdy nereagovat

První krok bude jednoduše ten, že v ohrádce zůstane sám a jeho lidé odejdou z ohrádky, ale zůstanou opodál ve stejné místnosti. Skrz ohrádku se k nim však nedostane. Jsou jen dvě možnosti, jak bude štěňátko na tuhle novou situaci reagovat. Buď to vůbec nebude řešit, což je ideální varianta, a nebo mu tahle situace přijde nepříjemná a začne ji po psím řešit. Bude štěkat, tedy volat vás zpátky a zkoušet ohrádku překonat (ohrádka musí být taková, aby se mu to nemohlo podařit!), aby se za vámi dostalo. Není to žádná tragédie, jen přirozená reakce psa. Důležité je, jak se zachováme my. V žádném případě na psíkovo volání a snahu dostat se ven nesmíme nijak reagovat. Proč? Opět jsme u psího vnímání a učení se. Kdybychom na jeho volání reagovali, naučili bychom ho, že když se od něj vzdálíme byť jen na pár metrů, má jednoduchou „zbraň“ – zaštěkat si nebo zaškrábat na ohrádku – a přivolá nás zpět. Zbraň je sice v uvozovkách, ale nemá to k ní daleko. Pokud žijeme v panelovém domě s netolerantními sousedy, může se psův štěkot stát skutečně jeho zbraní proti nám. Tak se budeme bát, že se pes rozštěká, že uděláme cokoliv, co bude chtít, jen aby byl zticha. Ale to nemá s výchovou psa nic společného. Pak nevychováváme my psa, nýbrž pes vychovává nás. Neznamená to, že by pes byl vychytralý nebo zlomyslný. Dělá jen to, co jsme ho naučili – že na jeho zaštěkání přijdeme. Ale to jej naučit nechceme. Proto nesmíme nijak reagovat, dokud pes v ohrádce bude jakkoliv vyvádět. Teprve až se uklidní, přijdeme za ním. Psa tím naučíme, že štěkání a hrabání je k ničemu. Pouze když bude v klidu, vrátíme se za ním. Když to vydržíme několikrát, pes to velmi rychle zjistí, a začne být úplně klidný, i když zůstane v ohrádce sám. My se pak můžeme vedle dívat na televizi, číst si knížku nebo třeba žehlit prádlo. V tuhle chvíli máme první krok úspěšně za sebou a můžeme pokročit k dalšímu kroku.

Krok druhý

Odejdeme do vedlejší místnosti. Plán zůstává stejný. Pokud pes začne štěkat a dobývat se ven, počkáme, než se uklidní, a pak se teprve vrátíme zpět. Velmi pravděpodobně k tomu však ani nedojde, jestliže jsme pejska dobře naučili krok první, kdy štěně zůstává v klidu v ohrádce, i když se pohybujeme po zbytku místnosti. Neznepokojí ho, když na chvilku zajdeme za roh. Po několika vteřinách se vrátíme a opět se pohybujeme po místnosti nebo si sedneme zpátky ke knížce. Dobu, kdy jsme ve vedlejší místnosti, pozvolna prodlužujeme, až se dostaneme přibližně na půl hodiny. Pak se zaměříme na jiný aspekt, a to na vzdálenost od štěněte, které je v ohrádce. Odejdeme za zavřené dveře o místnost dál nebo třeba i ven z bytu na chodbu. Nejprve jen na pár vteřin. Scénář je stále stejný. Je-li pes klidný, vrátíme se, neklidný pes znamená čekání, až se uklidní. Štěkáním a dobýváním se ven nikdy pes nesmí nic získat. Pokud to dodržíme, věřte mi, že to pes velmi rychle přestane dělat. Proč by také vydával energii na něco, co mu nic nedá. Pozvolna prodlužujeme pobyt za dveřmi bytu nebo místnosti, až se zase dostaneme asi na půl hodiny.

A můžeme odejít ven

Když to pejsek zvládá, můžeme se vydat ven z domu. Opět nejprve na chvíli, s vědomím, že budeme postupně čas přidávat. Nikdy nemůžeme udělat příliš velký krok. Celý plán by se nám mohl zhatit. Až bude pes zvládat samotu, kdy budeme půl hodiny pryč z domu, můžeme odejít na hodinu, ale ne na půl dne. Další den na dvě hodiny, následující den na tři hodiny a za týden si můžeme dovolit polovinu dne. Pokud by pes začal mít problém, vrátíme se o krok zpět k době samoty, kterou ještě zvládá. To je další výhoda dobrého plánu rozvrženého na malé krůčky. Přesně odhalíme, kde je hranice – co ještě pes zvládá a co už je moc.

Pomalu, ale jistě

Zdá se vám to zdlouhavé a náročné? Může se to tak zdát. Ale velmi často se setkávám s nešťastnými majiteli stejně nešťastných psů, kteří nejsou schopni být doma o samotě. Vyjí a štěkají, ničí věci a ruší sousedy. Věřte mi, že i když váš pes by si možná dokázal na samotu zvyknout snadněji a rychleji, neriskujte. Pes, který si navykne o samotě štěkat, se velmi často stává neřešitelným problémem a mnohdy to končí i tím, že nový majitel musí dát psa pryč, někomu, kdo bude mít čas dělat mu celý den společnost – to ale v lepším případě. V horším pes putuje k někomu, kdo žije na samotě, kde psův nářek nikoho nebude rušit.

Foto: Shuterstock

Převzato z časopisu Psí kusy.