Portál pro zodpovědné majitele psů

Lidé v dnešní době, dřív než kdy jindy, žijí v partnerské svazku, aniž by vstupovali do manželství. Často se v průběhu vztahu rozhodnou, že si spolu pořídí i psa. Jenže co když se vztah rozpadne? Komu náleží čtyřnohý kamarád?

Důvodů, proč si psa pořizují partnerské páry, může být mnoho. Někdy jde možná i o malý test schopností se o psa společně starat. Ve většině případů přitom partneři neupravují svá vzájemná práva a povinnosti, které s nabytím psa souvisejí. Důležité je přitom to, zda je pes ve vlastnictví obou z nich, či pouze jednoho. Tuto otázku však někteří z nich následně musí řešit, pokud se partnerský vztah rozpadne. Pro takové případy je vhodné znát alespoň základní pravidla umožňující určit, kdo je vlastníkem psa či zda je pes v konkrétním případě ve spoluvlastnictví.

Kdo platil?

Přestože to není jediný rozhodující faktor, bude obvykle klíčové, za jakých okolností a z jakých prostředků byl pes získán. âasto totiž půjde o jednu z mála událostí, které lze i zpětně prokázat v případě, že se bývalí partneři na vlastnictví psa neshodnou. V úvahu přitom připadají především dvě možné situace – pes byl nabyt do výlučného vlastnictví některého z partnerů (např. darováním či jej tento partner koupil výlučně za své prostředky s úmyslem nabýt jej do svého vlastnictví) nebo do spoluvlastnictví obou partnerů (rovněž lze jak darováním, tak i koupí, například když každý z partnerů hradí část pořizovací ceny). Zjednodušeně lze shrnout, že ten z partnerů, který bude schopen prokázat nabytí psa do svého vlastnictví, má obvykle výrazně silnější právní postavení ohledně vlastnictví psa. Pokud by totiž druhý z partnerů tvrdil něco jiného (například že se stal pes později předmětem spoluvlastnictví), bude na něm ležet důkazní břemeno ohledně prokázání takového tvrzení. I to je však možné – pokud by například druhý z partnerů prokázal, že byl s vědomím prvního z nich (tedy toho, který psa nabyl do svého vlastnictví) v průběhu vlastnictví zapsán do očkovacího průkazu psa jako jeho vlastník, nemá to sice samo o sobě vliv na vlastnictví, mohlo by to však sloužit jako důkaz toho, že například původní nabyvatel souhlasil v průběhu vztahu s tím, že se pes stane spoluvlastněným majetkem obou.

Obdobné dopady má odpověď na otázku, kdo z partnerů hradil náklady spojené se psem (očkování, strava a podobně). Ani úhrada těchto nákladů sice sama o sobě neprokazuje vlastnické právo, může však sloužit jako důkaz pro jiné tvrzení o tom, kdy bylo vlastnické právo mezi partnery převedeno či spoluvlastnické právo zřízeno. Je vhodné doplnit, že pokud by uvedené náklady hradil partner, který není vlastníkem ani spoluvlastníkem psa, má právo na jejich náhradu druhým z partnerů. Po rozpadu partnerského vztahu je z právního hlediska poměrně jednoduché řešení situací, kdy lze podle výše popsaných principů identifikovat výlučného vlastníka psa. Tomu pes patří, a je tedy pouze na něm, zda například i v budoucnu bývalému partnerovi umožní další styk se psem.

Bez smlouvy může i pes k soudu

Pokud je však na základě výše uvedených pravidel možné dospět k závěru, že je pes předmětem spoluvlastnictví, není takové spoluvlastnictví rozpadem vztahu dotčeno a trvá i nadále. Pokud současně mezi bývalými partnery nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, jaké podíly na vlastnictví psa každý z nich má, platí, že jsou jejich podíly stejné. V takovém případě se musí na další péči o psa dohodnout oba společně. Jestliže by se nedohodli, může o sporných otázkách na návrh některého z nich rozhodnout soud. Ten může k jejich návrhu i podílové spoluvlastnictví rozdělit a psa přikázat jen jednomu z nich. Druhý z bývalých partnerů má přitom právo na přiměřenou náhradu.

Převzato z časopisu Psí kusy.