Historie:
Všichni stopaři a barváři pocházejí z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře. Původně se ze smečky vybrali ti nejspolehlivější a nejjistější honiči, aby na řemeni dohledali ztracené stopy lovené zvěře. Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) byli vyšlechtěni tzv. vodící psi (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za „zkažené vodící psy“). Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, tzn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují „po výstřelu“. Ale především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře. V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen „Klub bavorského barváře“, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.
Rozdělení podle použití:
Barvář .
Vzhled, stručný popis:
Je to celkově harmonický, lehčí, velmi pohyblivý, svalnatý pes střední velikosti. Trup je poněkud delší než je kohoutková výška a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi; je postaven na ne příliš vysokých končetinách. Hlava je nesena vodorovně nebo mírně nad linií hřbetu; ocas je nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný směrem k zádi.
Barva:
Tmavě červené, jelení červeň, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až
žemlově zbarvené; červeno-šedé (jako zimní srst jelena), také s pálením nebo
tmavou příměsí. Na hřbetě je základní zbarvení nejintenzivnější. Čenich a uši jsou
tmavé. Na ocase je většinou příměs černých chlupů. Malá světlá skvrnka na hrudi je
přípustná („brakýřská hvězda“). tmavě červené, jelení červeň, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až
žemlově zbarvené; červeno-šedé (jako zimní srst jelena), také s pálením nebo
tmavou příměsí. Na hřbetě je základní zbarvení nejintenzivnější. Čenich a uši jsou
tmavé. Na ocase je většinou příměs černých chlupů. Malá světlá skvrnka na hrudi je
přípustná („brakýřská hvězda“).
Povaha / temperament:
Je to pes klidný a vyrovnaný; je oddaný svému pánovi, vůči cizím se chová rezervovaně; je dávána přednost psům s pevnou povahou, kteří jsou si jisti sami sebou, jsou nebojácní a učenliví a nejsou ani bázliví, ani agresivní.
Úplný standard k náhledu zde
