Portál pro zodpovědné majitele psů

Když se řekne Dášeňka, vybaví si každý hned roztomilé štěně foxteriéra z populární dětské knížky. Jaký byl vztah jejího autora Karla Čapka ke zvířatům?

Oblíbený český spisovatel a novinář Karel Čapek měl rád přírodu – byl vášnivým zahrádkářem a také chovatelem psů a koček. Kdo by neznal jeho půvabnou knížku, určenou nejen dětem a dospělým, ale vlastně i psům, protože její součástí jsou i pohádky pro štěně. Kniha Dášeňka čili život štěněte tak jistě nechybí skoro v žádné knihovničce milovníků chlupatých čtvernožců a stala se i součástí našeho národního literárního dědictví.

Erdelteriérka Minda

Dášeňka nebyla Čapkovým prvním psem. Tím byla Minda, fenka erdelteriéra. Jak a proč k ní přišel a jak se s ní sžíval popisuje – s humorem sobě vlastním – ve fejetonu Minda čili o chovu psů: „Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl. Zachce-li se jí jít na procházku, jdu; chce-li spát, sedím a píši stříhaje ušima, aby mi neunikl nejslabší zvuk. Blíží-li se k nám cizí pes, naježím hřbet, vycením zuby a strašně vrčím. Tu se Minda na mne ohlédne, zavrtí zbytkem svého ocásku a zřejmě praví: „Já vím, že jsi tady, abys mne chránil.“

Maminka Iris

Další – už mnohem známější – čtyřnohou obyvatelkou Čapkovy domácnosti byla drsnosrstá foxteriérka Iris. Kromě ní měl tehdy i kočku Pudlenku, se kterou Iris dobře vycházela, ale občas ji také ráda prohnala. Když se Pudlence narodila koťata, zachovala se tak překvapivě, že to Čapek neopomněl zmínit i ve svém článku nazvaném prostě Iris: „Už samo kotění vzbudilo v Irisce nesmírný zájem a jakousi ženskou solidaritu; chtěla být při tom; chtěla rodit s sebou. Když kočka rodička poprvé opustila svůj mateřský košík, pustili jsme Iris ke koťatům; třásla se vzrušením nad těmi pištícími, slepými mláďaty, užaslá a zmatená, a něco v ní usilovně pracovalo; jako náměsíčná vlezla do košíku a nastavila koťatům knoflíčky svého břicha. Od té chvíle v ní vypukla náruživá mateřská žárlivost; vystrkovala čumákem kojící matku z košíku a sama uléhala ke koťatům, pyšná a blažená mateřskou iluzí. Kočka ji nechávala dělat chůvu; mžourala na ni ospale a shovívavě, jako by chtěla říci: Počkej, však tě to přejde, až ty budeš mít koťata; kdybys věděla, jak mám vytahané struky, záda mě bolí, jsem celá pomačkaná. – Načež zívla a zůstavila svou rodinu mateřské frenezii fenky foxteriérky.“

O Iris dále Karel Čapek píše, že stejné mateřské city jako ke koťatům projevovala i k dětem, vycpaným medvídkům a dětským panenkám. A tak jí brzy dopřáli „ženicha“ a také Iris se stala matkou. Štěňata přivedla na svět vícekrát. Ve svých fejetonech Čapek zmiňuje jména několika z nich: Ben, Bijou, Blackie, Bibi, Celda a Citrónek. Nejznámějším se však stala Dášeňka, která přišla na svět v roce 1933.

Když se to narodilo…

… bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.“ První věta z vyprávění o psí slečně Dášeňce se již stala nesmrtelnou, avšak i po osmdesáti pěti letech od jejího napsání, je z ní cítit hluboký cit, který Čapek ke zvířatům, a ke psům obzvláště, choval. Vyprávění o psech a jejich soužití s lidmi mu přinášelo radost a potěšení a psal o nich proto poměrně často. Bavilo ho sledovat psí chování a jejich charakter, potřeby a zvyky. Z každodenního pozorování života čerstvě narozeného štěněte tak zakrátko vznikla vřelá knížka popisující nejen příhody malé psí holčičky vyrůstající v slečnu, ale i Čapkův vztah ke zvířatům obecně i jeho životní filozofii. Kniha doplněná o kouzelné fotografie a vtipné kresby je plná humoru i citu. Dášeňka strávila své dětství v Čapkově vile se zahradou v Praze na Vinohradech. Dodnes se tu nachází i zahrada, kde se proháněla, a také bazén, do kterého spadla. Hrobka její maminky Iris je tu ukryta v klidném zákoutí.

Zdvořilá rozmluva s bernardýnem

Kromě Dášeňky patří k nezapomenutelným čapkovým knihám o zvířatech také soubor krátkých próz nazvaný Měl jsem psa a kočku, později vydaný pod názvem Pudlenka. O respektu a úctě, kterou Karel Čapek zvířatům projevoval, asi nejlépe hovoří příhoda, kterou zaznamenal ve fejetonu Člověk a pes: „Loni jsem zabloudil někde na Šumavě hledaje houby; konečně jsem našel cestičku a ta vedla z lesa ven přes močály k nějaké samotě. Tak tou cestičkou jsem šel k té samotě a tam se proti mně vyřítil ohromný bernardýn, větší než já, a děsně řval. Já měl v jedné ruce veliký hřib a v druhé dva; byl jsem naprosto bezbranný. I oslovil jsem psa a řekl jsem mu všecko: kdo jsem a proč tudy jdu a nemohu jinudy; ale pes nadával jako blázen. Snad nerozumí česky, napadlo mne, i počal jsem mu domlouvat po německu. Přiznávám se, že ještě nikdy jsem nemluvil tak zdvořile jako s tím bernardýnem. Navrhoval jsem mu mír; oplýval jsem dobrými úmysly a dovolával jsem se rozumu v našich stycích. Když jsem tak chvíli mluvil, viděl jsem, že za plotem mne vážně poslouchá celé obyvatelstvo samoty a že i pes umlkl otvíraje podivem hubu. Byl to největší řečnický úspěch mého života.“

A tak chcete-li si zpestřit den a zlepšit náladu, nebojte se sáhnout po knížkách od Karla Čapka. Uvidíte, že vás potěší.

Převzato z aktuálního čísla Psí kusy 10/2018.